Tim & Johnny: Mluvíme spolu jakoby těsnopisem

Poprvé spolu pracovali, když Tim Burton obsadil Johnnyho Deppa do svého filmu Střihoruký Edward. To bylo v roce 1990. Od té doby jsou na sebe napojeni jako nerozlučná dvojice, jeden uznává druhého.

 Režisérův herec a...

Jeden chlápek mi říkal, jak vzal svoji manželku na Piráty z Karibiku. Ona se nemohla hýbat. Zapomněl jsem, jak se ta nemoc jmenuje. Ježku, film byl o tom taky natočený. Víte, je to když jako odpadnete a vaše tělesné funkce se vám postupně vracejí. No nic. Koukali se prostě na film, a když se na plátně objevil Jack Sparrow, ona se začala smát. Tenhle chlápek tvrdil, že ten smích neslyšel celá léta. A tak ji vzal na ten film znovu a znovu. Z nějakého důvodu ji Kapitán Jack pokaždé rozesmál. Tak to má být.

Moje matka mě naučila spoustu věcí. První, na co si vzpomínám, je: „nenech si srát na hlavu, od nikoho a nikdy“. Když jsem byl děcko, pořád jsme se stěhovali. „Pokouší se tě někdo z místních šikanovat? Nenechávej si od nikoho srát na hlavu.“ Výstižné a správné. Můj život je mým životem kvůli Timovi. Jednoznačně.

Tohle je ve zkratce Tim Burton: Právě jsme natáčeli film Karlík a továrna na čokoládu. Byl jsem na place, točili jsme, makali, makali a makali. Vše bylo perfektní a v pohodě. Najednou ke mně přichází jeden z mých kámošů a říká: „Helena (Bonham Carter, Burtonova družka) právě volala. Byla by ráda, kdybys jí zavolal, až budeš mít chvilku.“ „Jasně,“ říkám. „Jakmile tady skončím, půjdu do karavanu a zavolám jí.“ Skončil jsem, jdu do karavanu, volám Heleně a říkám: „Copak se děje?“ Myslel jsem si, že Helena se chce zeptat na něco ohledně malého kluka, protože Billy byl ještě miminko a já už měl dvě děti. Tak říkám: „Je všechno v pořádku?“ A ona na to: „Billy je v pořádku. Všechno je v pořádku. Ale víš, jaký je Tim. Mám se tě zeptat, jestli bys..., on by byl moc rád, kdybys šel Billymu za kmotra.“ Já na to: „Ale právě jsem s Timem mluvil. Byli jsme spolu ani ne před třemi minutami. A musel jsem ho tam nechat, jít do karavanu a zavolat ti.“ Takže ona mi musela volat a zeptat se mě, protože Tim prostě nemohl. Tohle byl jeho způsob ptaní se. Šel jsem tedy zpátky na plac a poděkoval jsem mu. Řekl jsem mu, že jsem poctěn. A není to o nic těžší než říct: „Byl bych rád, kdybys šel mému synovi za kmotra.“ On se ale do žádné dojemné situace nepustí, dokonce ani s kámošem ne. Řekl jenom: „Dobře, jo, jo.“ Hotovo. „Zpátky do práce.“

Hele, vidíš tuhle mrkev vedle omáčky? Koukej. Dám si ji do pusy jako cigaretovou špičku. A je ze mě Raoul Duke. Strávil jsem hodně času s Hunterem Thompsonem. Je to moje druhé já. Vylézá okamžitě na povrch, jakmile si do úst strčím něco, co připomíná cigaretovou špičku. Je to úplně přirozené a zároveň tak podivné. Je to směšné, už když o tom jenom mluvím.
›› Moje postavy jsou pořád tady. Nejsou hluboko pod povrchem. Záleží to vždy na situaci. Takže vylézají každou chvíli, znova a znova. A to nemůže být pro člověka dobré. Prostě nemůže. A pak zase, kdo ví?

Nemyslím si, že by někdo z nás byl připraven na smrt. Můžete jenom doufat, že až nastane ta chvíle, budete mít pocit, že jste řekli vše, co jste říct chtěli. Nikdo nechce odejít uprostřed věty.

Chci si udržet jisté výsadní postavení. Samozřejmě že nehodlám kousat do ruky, která mě živí. Mám svoji práci rád. Nemám ale rád všechnu tu omáčku kolem. Nechci být žádným produktem. Určitě mi záleží na tom, aby ty filmy měly úspěch. Vůbec se mi ale nechce přemýšlet o tom, co se děje v zákulisí. Vůbec nechci vědět, kdo je momentálně žhavý pro média a kdo není, kdo vydělává tolik a tolik a kdo právě balí tuhle ženskou nebo támhletu. Tohle všechno chci i nadále ignorovat. Co se toho týče, chci být úplně mimo a na hony tomu vzdálen.

Vzpomínám si, jak jsem kdysi dělal interview pro nějakou televizi a oni se mě ptali na můj rodinný život a děti. Tak jsem vykládal, jaký jsem hrdý otec a jak svoje děti miluji, že je s nimi děsná legrace, co všechno spolu děláme a jak je to skvělé. Říkal jsem si, že až se za takových pětadvacet třicet let budou moje děti koukat na nějaký starý pořad, budou pyšné, když uslyší svého tátu mluvit o tom, jak je má rád. Takže show odvysílali a najednou mi zvoní telefon. „Co to, do prdele, děláš?“ Říkám: „O čem to mluvíš, Marlone?“ On na to: „To vůbec není jejich byznys!“ Snažil jsem se říct: „Marlone, chlape, poslouchej, já jenom chtěl, aby moje děti...“ A on na to, jako kdyby mi to říkal jednou provždy: „Tohle nedělej, chlape! To je tvůj svět a jim po tom není ani hovno. Tím se nikdo nesmí bavit.“ A měl pravdu. Lidé na ulici jsou moc milí. Je prima, když se jim mám někam podepsat, to mi vůbec nevadí. Ale jestliže chytím paparazziho, jak fotí moje děti, udělám s ním cokoliv. V tom neznám hranic.

Do hotelů nechodíte předními dveřmi, ale přes garáž. Nebo do restaurace jdete kuchyní. Někdo by si mohl myslet, jak je to skvělé, vzrušující. Ale určitě se začnete cítit divně, když na vás pořád někdo čumí. Vždy jsem měl rád ty momenty, kdy jsem byl pozorovatel. Víte, jen se tak koukat po lidech a přiučit se různým věcem. Pak ovšem nadešla chvíle, kdy se to celé otočilo. Už jsem nebyl pozorovatelem, ale tím pozorovaným. Což je v každém případě blbé, protože součástí hercovy práce je právě pozorování. Moje definice svobody je jednoduchost, opravdu. Anonymita. Věřím, že tomu tak jednou opět bude. Možná až budu starý. Až jim polezu krkem. „Nebyl jste někdy Johnnym Deppem?“ To bude ta chvíle.

Mám samozřejmě ještě svůj filmový sen. Bavili jsme se s Timem, že bychom mohli udělat porno. Zní to šíleně, ale hodně mě to láká. Neznamená to, že já bych byl hlavní hvězdou filmu, vůbec ne. Ani bych se tam nesvlékal donaha. Každý máme svoji úchylku. Kdybyste mě viděli doma, jak chodím v ženském prádle, asi byste si mysleli bůhvíco. Já si to chci ale jenom občas vyzkoušet.

* Tim Burton
Režisér, 49 let, Londýn

...hercův režisér

Než jsem začal režírovat, sotva jsem mluvil. O tom byl taky Střihoruký Edward: člověk, který měl hrozně moc pocitů, ale nebyl schopen je dát najevo.

Většina filmů o příšerách nejsou horory. Jsou o outsiderech. Frankensteina, King Konga nebo Příšeru z Černé laguny jsem nikdy nevnímal jako ty špatné. Oni byli vlastně hodní. To lidé byli vždycky ti hajzlové. Pokaždé jsem se málem rozbrečel, když v béčkovém filmu zabili toho špatného herce v gumovém kostýmu.

Jednou, když jsem byl malý, nafingoval jsem v nedalekém parku pád létajícího talíře. Sebral jsem spoustu všelijakého podivného harampádí a různé úlomky a rozházel to prostě v lesíku. Všude jsem otiskl marťanské stopy a mladším dětem jsem nakecal, že v parku havarovalo ufo. Jindy jsem zase do bazénu naházel různé oblečení. Děcka jsem přesvědčil, že jsem se rval s jedním chlapem, který pak do toho bazénu spadl. Jenomže ti lidé, co jim ten bazén patřil, nalili do vody přespříliš kyseliny a ta toho chlápka úplně rozežrala. Mladší děcka mi pokaždé nalítla. Teď si vyháním ďábla z těla tím, že točím filmy. Filmařina je něco jako hodně drahá terapie. Akorát, že za ni nemusíte platit. Platí to za vás jiní.

Vždycky bylo pro mě lepší, když jsem se nechal řídit svým podvědomím, než když jsem o věcech moc přemýšlel. Je to jako když si čmárám. Vím, že je to pro mě významné v jisté záhadné rovině, je to pro mě přínosnější, než kdybych seděl s nějakým nápadem a pokoušel se nakreslit kostlivce. Řekněme, že s někým telefonuji a u toho si jen tak posedávám a čmárám. Pak se na to podívám a najednou si řeknu, že tohle je prapodivná postava. Pak si uvědomím, že ji kreslím znovu a znovu. Tyhle jsou pro mě nejsilnější, nejsugestivnější, protože přicházejí z mého nitra.

Lidé mi říkali: „Buďto si hodně věříš, nebo jsi úplný blázen.“ Film Sweeney Todd jsme udělali jako muzikál, mládeži nepřístupný do sedmnácti let. Muzikál je postrachem pro producenty. Je úplně jedno, kolik to má předešlých úspěchů, pořád jim to nahání hrůzu. A teď to chcete dělat mládeži nepřístupné a krvavé? Musím ale říct, že natáčení toho filmu jsem si užil mnohem víc než řadu jiných.

Někteří lidé se tváří, jako že znají filmy. Kdyby ale někdo opravdu filmy znal, všechno, co by natočil, by mělo ohromný úspěch. Když jsem natočil film Pee-Weeho velké dobrodružství, byl na několika seznamech deseti nejhorších filmů. Ti samí kritici ho ovšem několik let nato prohlašovali za filmovou klasiku. Říkal jsem si: „O čem to k sakru mluvíte? Říkali jste, že je to jeden z deseti nejhorších filmů roku. A teď je z něj klasika?“ Takže zjistíte, že všechno se časem nějak vyváží.

Můžete se hádat s někým, kdo říká, že zná tohle a tamto. S vášní se ale hádat nemůžete.

V jednom z londýnských plátků se objevil článek, že Helena a já chceme získat povolení k výstavbě fantasylandu v naší zahradě. Něco jako okouzlující cikánské maringotky. Tak za prvé, naše zahrada je velká asi jako kokpit letadla. A za druhé, v těch novinách byla fotka místa, kde by zůstal maximálně nějaký bezdomovec. To je fakt k smíchu. O mně si myslí, že jsem podivín, a ona má pověst, že se příšerně obléká. Každý druhý týden je v novinách článek s palcovým titulkem: HELENA BONHAM CARTER OBLEČENÁ JAKO HOVNO. Takže máme pověst podivínů celého sousedství. Ale to mám už od dětství. Je úplně jedno, co dělám, je úplně jedno, co říkám, jsem prostě považován za prince Temnoty.

Sexuální scény jsou ve filmech většinou hodně špatné. Snažím se vybavit si nějakou, co se mi líbila, ale žádná nepřichází na mysl. A vlastně ani porno mi nepřijde moc erotické. Nevím proč. Možná proto, že oblečení lidé vypadají prostě líp. Já tedy určitě.

Potkávám lidi, kteří říkají: já budu tohle a já budu támhleto. Myslím si, že je to pro ně docela blbé, protože se sami tímto způsobem vlastně omezují. Je to něco jiného než být zapálený pro jistou věc a pak už jen sledovat, kam vás život zavede. Měl jsem štěstí, že to, co jsem kdy udělal, jsem si nikdy neplánoval. Vždy jsem jenom říkal: „Všechno, co chci, je ty věci dělat, ať už je kreslit, nebo psát.“ Kdybych prohlašoval, že budu režisérem, pravděpodobně bych se jím nikdy nestal.

V Londýně se cítím jako doma. Myslím si občas, že mi Los Angeles bude chybět, ale zatím tomu tak není. Jediné, co mi chybí, jsou jízdy jihozápadní pouští. Ta svoboda otevřeného prostoru je vzrušující a posilňující. Nevíte, kam přesně jedete, cestou podél silnice nacházíte tajemné věci a na konec zakotvíte v nějakém levném motelu. Je to surreální, nádherné, vzrušující a zároveň klidné. Takže tohle mi chybí. Ale to je všechno.

Všichni milují šimpanzy, protože jsou chutňoučcí a miloučcí, ale kdybyste udělali výzkum, zjistili byste, že to jsou hrůzostrašné zrůdy. Navzájem se totiž vraždí a můžou být i kanibaly. Vždyť v zoo po vás ze svých klecí házejí hovna. Ale myslím, že kdybych byl zavřený v zoo, asi bych taky po lidech házel hovna.

Vzpomínám si na jednu Matissovu výstavu ve Vídni, kde jste mohli sledovat celý jeho umělecký oblouk. Odhalovalo to dlouhou a strastiplnou cestu umělce, který se pořád snaží vrátit zpátky k jednoduchosti - víte, k nazírání věcí jakoby poprvé. Něco na tom doopravdy je. Ať se vám to líbí, nebo ne, dítě vás pokaždé vrátí do doby, kdy všechno kolem je nové. A je to nesmírně důležité, nejenom pro umělecké snažení, ale i pro lidskost.

 Depp & Burton

Naladěni na stejné vlně

Tim Burton: Jsou partnerství, kde jeden je dobrý v něčem, ten druhý v něčem jiném zase. Je tomu tak i v našem případě. Jsme ovšem úzce propojeni v otázkách vkusu.

Johnny Depp: Už když jsme se poprvé potkali, rozuměli jsme si v jistých superabsurdních rovinách.

Tim Burton: Fascinace tajemnými artobjekty sedmdesátých let.

Johnny Depp: Pamatuji si, že když jsem vyrůstal, měli jsme betonovou kobru postříkanou zlatým sprejem.

Tim Burton: Každý jsme z jiné části krajiny. Spojuje nás ale jakési bílé vlákno toho předměstského braku a kýče. Nebo ne? Příběhy, které nás v dětství děsily.

Johnny Depp: Postava z dětského seriálu Mr. Green Jeans.

Tim Burton: Humphrey Bogart, jak hraje příšeru. Natočil jenom jeden horor a...

Johnny Depp: ...oba jsme ho viděli.

Tim Burton: Návrat Doktora X. Objevují se mezi námi věci, o kterých si většina lidí vůbec nepovídá.

Johnny Depp: Mluvíme spolu jakoby těsnopisem.

Tim Burton: Žádná suchařina. Spojujeme věci ve významech, které by obyčejným lidem přišly nesmyslné.

Johnny Depp: Jednou jsme si s Timem povídali těsně předtím, než jsme se pustili do natáčení. Pak za mnou přišel jeden z gripáků a byl úplně perplex. Říká: „Asi patnáct minut jsem poslouchal, jak se s Timem bavíte o této scéně.“ „Jo?“ „Jo. A nerozuměl jsem z toho ani jedinýmu posranýmu slovu!“

Tim Burton: Jo. To je docela výstižné.

Johnny Depp: Nemyslím, že bychom se někdy pohádali.

Tim Burton: Myslím, že ne. Občas se objeví rozdíl v názorech nebo jiný pohled na věc.

Johnny Depp: Ale i v těchto situacích Tim prostě řekne: „O.K., udělej to, jak chceš, a pak to zkus tím druhým způsobem.“

Tim Burton: Většinou se shodneme. Když jsme začínali pracovat na filmu Sweeney Todd, Johnny řekl: „Je jedna věc, kterou udělat nemůžu. Nemůžu vzít Anthonyho do hotelu.“

Johnny Depp: Ve scénáři jsem si na té straně udělal velký otazník.

Tim Burton: Když jsem si scénář otevřel na té samé straně, zjistil jsem, že tu scénu jsem už škrtnul.

Johnny Depp: Tim musel často bojovat, aby mě mohl obsadit do svých filmů.

Tim Burton: Furt musíme bojovat. Musíme bojovat, abychom ty filmy vůbec dodělali - zvláštní, že natáčení Sweeney Todda nebylo tak těžké, jak mělo být. V případě tohoto filmu měli všichni lítat jako splašení a ječet. Vždyť si to představte: krvavý muzikál, mládeži do sedmnácti nepřístupný a v hlavní roli s někým, o kom oni netuší, jestli vůbec umí zpívat. Proboha! Je v tom jistá dávka důvěry, která s tím jde ruku v ruce. Je to hodně napínavé, když se lidi takhle chovají. Prostě vám důvěřují. Mně to pokaždé dodá hodně energie a sebevědomí. Člověk se dobře cítí.

Johnny Depp: A pak chcete tu práci udělat dobře i kvůli nim.

Tim Burton: Absolutně. Často používám tuhle sportovní analogii: Jste běžec, máte před sebou velký závod. Přijdou oni a vymlátí z vás duši. „Fajn. A teď běž a vyhraj to.“ Vy máte podat svůj nejlepší výkon a oni z vás těsně před tím vymlátí duši. Tohle se stává často. To je úplně jedno, že jsme ti právě dolámali nohy. Vsadili jsme na tebe. Ale to by nebyla filmařina, kdyby to šlo hladce. Vždycky by to měl být boj. Jinak jste na vedlejší koleji.

Johnny Depp: Každé natáčení jednou dospěje do jistého momentu, kdy si říkáte: „Tak jo. Je to tady. Buďto si nabiju držku, nebo do toho prostě po hlavě skočím a uvidím, co se bude dít.“ Přesně takhle to bylo, když jsem začínal zpívat ty písně. Připadal jsem si jako totální idiot. Byla to jedna z těch nejbizarnějších, nejexhibicionističtějších věcí, jaké jsem kdy dělal. Chci říct, že ve svých třiačtyřiceti letech jsem poprvé v životě zazpíval celou píseň od začátku do konce.

Tim Burton: Dělal jsem konkurzy i s jinými lidmi, ale nakonec jsem byl úplně vyčerpán a zničen. Připadalo mi to, jako kdybych dělal casting pro porno. Přimět lidi na konkurzu zpívat je stejné jako je přimět, aby se svlékli. Měl jsem pocit, že je to stejné obnažování. Byl jsem z toho úplně v šoku.

Johnny Depp: Je to tak. S Timovou ženou jsem dvakrát ženatý. V Mrtvé nevěstě, kde Helena hrála nevěstu. A teď Sweeney Todd.

Tim Burton: Co ty jsi zač? Jsi něco jako ten..., jak jim to říkají? Žiješ někde v Utahu, nebo tak? Jsi jeden z těchto chlápků?

Johnny Depp: Moje pravé příjmení je Osmond.

zdroj : www.super.cz